Sum 41 > Extra > Články > Praha v plamenech
Praha v plamenech
Sportovní hala Fortuna - Praha, Česká republika - 1. října 2022
Sum 41 pojali svou The Does This Look All Killer No Filler Tour opravdu ve velkém. Podle vyjádření samotné kapely jde zatím o jejich největší evropské halové turné, co se týče kapacity arén. V Praze koncert hostila Sportovní hala Fortuna, která by za ideálních podmínek mohla pro účely hudebního vystoupení pojmout přes 10 000 diváků. Šlo tak bezpochyby o zatím největší samostatný halový koncert Sum 41 v Česku. Je však otázka, jestli by pořadatelé mohli umístit vystoupení Sum 41 do tak velkého prostoru, kdyby sebou jako speciálního hosta nepřivezli své kanadské parťáky Simple Plan. On to byl nejspíš moc dobře promyšlený tah, právě díky kterého se Sum 41 mohli v Evropě do tak velkých hal podívat. Jak tedy osmá návštěva Sum 41 v Česku dopadla?
Říjnový koncert v Praze byl oznámený dokonce měsíc před tím, než Sum 41 stihli do Česka přijet posedmé a odehrát svůj set na festivalu Rock for People. Z toho je jasně patrné, že kapela naši malou zemi ze svých koncertních šňůr po Evropě málokdy vynechává. Nebo lépe řečeno je k nám čeští promotéři rádi a často zvou. Tato dvě vystoupení tak od sebe dělilo pouhých 105 dní.
Posledně jsem si trochu stěžoval, že mi na koncertech Sum 41 schází nějaký moment překvapení. Proto jsem se rozhodl, nesledovat žádná videa z koncertů tohoto turné, nevyhledávat si odehrané setlisty z jednotlivých zastávek a vyhýbat se fotkám na sociálních sítích, abych neměl tušení, co si pro nás Sum 41 nachystali.
Plán to byl hezký, ale jeho proveditelnost dostává značné trhliny, když chcete zároveň vést fanouškovské webové stránky a přinášet aktuální novinky. Korunu tomu pak nasadil sám Deryck, který před začátkem turné v krátkém videu ukázal nástřel připravovaného setlistu.
Nakonec jsem si alespoň dokázal odepřít fanouškovská videa z YouTube a podrobné studování setlistů z jednotlivých vystoupení. Určitou představu o tom, jaké písně momentálně hrají, jsem sice měl, ale které přesně to budou, jsem netušil, vzhledem k tomu, že měli Sum 41 v plánu setlist průběžně měnit a některé songy na jednotlivých zastávkách turné protáčet.
Několik dní před koncertem mě nemile překvapilo vyjádření pořadatele, že v hale nebude zřízená šatna. Planeta se nám sice postupně otepluje, ale to stále nic nemění na tom, že v říjnu už bývá dost zima, a tak mi vzniklo nepříjemné dilema, jestli klepat kosu před halou a nebo se naopak upéct uvnitř. Rozhodl jsem se, že problém vyřeším tím, že si sebou přibalím jednu postradatelnou mikinu navíc, jejíž ztráta by mě nijak netrápila a v případě neúnosného horka bych ji v hale jdnoduše někam zahodil.
Ono se to zdá jako opovrženihodné plýtvání, ale jedna takové mikina mi už několik let visela ve skříni, protože jsem ji kdysi na jedné akci sebral v domění, že si ji tam zapomněl někdo z mých přátel. Nezapomněl. Dodnes nevím, komu jsem ji nevědomky odcizil :D
V den koncertu jsem ráno na Prahu vyrazil již tradičně vlakem. V Ostravě se ke mě přidal kamarád Ondra, který si v posledních letech koncerty Sum 41 taky nikdy nenechá ujít. Ten sebou vzal ještě svého kámoše Filipa, který jel tak trochu na slepo, protože žádné z večerních účinkujících pořádně neznal. Ve vlaku jsme měli v plánu si čas krátit lahvinkou nejmenovaného alkoholu, ale docela rázná stevardka nás upozornila na zákaz konzumace vlastního alkoholu pod pohrůžkou pokuty nebo i vykázání z vlaku. Že by někdo vyžadoval ve vlaku dodržování tohoto pravidla, se mi stalo snad poprvé. Kluci se příkaz rozhodli respektovat a mě se myšlenka toho, že by mě třeba v půli cesty z vlaku vyhodili, taky moc nelíbila. Cesta i přesto utíkala poměrně rychle.
Do Prahy jsme dorazili něco málo po jedné hodině odpolední. Z hlavního nádraží jsme to na hotel měli je pár zastávek metrem a z hotelu jsme to do Sportovní haly měli jen přes cestu.
Po obědě v nedaleké hospodě se mi otevíralo několik možností se sejít se starými známými z minulých koncertů. Všichni byli ale různě rozesetí v okolí, takže bylo nereálné se hromadně sejít se všemi. Nakonec jsem se rozhodl, že dám sraz s Lubou, kterého jsem naposledy potkal na Rock for People 2011 a z internetových diskuzí ho pamatuju snad ještě z doby, kdy tyhle webovky neexistovaly (a to tu jsme už více než 17 let). Luba seděl se svou partou v hospodě kousek od našeho hotelu. Ondra s Filipem si po obědě chtěli dát šlofíka, takže jsem z hotelu vyrazil sám. S Lubou i ostatními jsme parádně u pivka pokecali a postupem času se k nám u stolu přidávali jeho další a další známí, až se naše skupinka rozrostla na nějakých 10 lidí. Vzhledem k tom, jakou mám děravou paměť na jména, jsem byl při takových počtech rád, že vím, jak se jmenuju já sám. Osobně jsem ale začal být už trochu nervózní z postupujícího času a měl jsem obavy, jestli to na Sum 41 vůbec stihneme :D
Lubova parta měla na parkovišti před halou zaparkované auto a nabídli se, že si kvůli absentující šatně můžeme k nim do kufru dát věci. Měl jsem na sobě sice svou postradatelnou mikinu, ale tohle se mi zdálo jeko lepší alternativa, než ji zahodit někde v hale.
Jako první ten večer zahrála Cassyette. Zahrála? Tak to netuším. V době, kdy měla zahájit svůj set, jsme s Lubou a jeho partou teprve vycházeli z hospody. Kamarádi ji ale chválili. Filipovi se ze všech účinkujících ten večer údajně líbila úplně nejvíce. Měla prý ale hodně mizerný zvuk. Osobně ale nemůžu soudit.
Do haly jsme dorazili přibližně půl hodiny před plánovaným začátkem Simple Plan. Fronta u vstupu byla proto tou dobou už téměř nulová. Naopak fronty u stánků s pivem byly citelné. Já jsem si stejně už nechtěl zatěžovat močový měchýř dalšími tekutinami, takže jsem už pivo stejně vynechal. Začátek vystoupení se už blížil, a tak jsem se chtěl pomalu vydat směrem blíž k pódiu. Tady se bohužel projevila nevýhoda velké party, kdy se každou chvíli někdo ztratí a nikdo pořádně neví, co teď. S Lubou a jeho skupinkou přátel jsem se rozloučil a vydal se směrem k předním řadám s tím, že po kocertu Sums dáme sraz u zvukařů.
Simple Plan zahájili svou show intrem v podobě znělky ze Star Wars, na které navázali trojicí písní I'd Do Anything, Shut Up! a Jump, které jsou rovněž mé nejoblíbenější Simple Plan songy, takže od té doby pro mě jejich set pomalu začal ztrácet na síle. Tím ale rozhodně nechci říct, že by byl jejich koncert špatný. To určitě nebyl a ječící fanynky si jejich vystoupení náležitě užívaly. Pro mě je ale jejich hudební styl na pop-punkovém spektru posunutý možná až moc na popovou stranu. Ale i přesto měl jejich koncert spoustu pamětihodných momentů, jako třeba hromada českých slovíček, která k obecenstvu pronášel zpěvák Pierre Bouvier, z kterých byl asi nejsilnější pokřik "Jo pičo," nebo bubeník Chuck Comeau navlečený do ochranného obleku při skoku mezi diváky. Všeho všudy se dá říct, že silnější "předkapelu" v Česku Sum 41 nikdy neměli. Proto ani nebylo překvapení, že po jejich vystoupení začala část diváků, která přišla primárně kvůli nim, první řady opouštět. Nebyl to ale žádný hromadný exodus. Spíš jen drobné přeskupení.
Před začátkem přípravy pódia na vystoupení Sum 41 zakryla probíhající práce opona s potiskem poslední desky Order In Decline (ze které paradoxně později během koncertu nezazněla ani jedna píseň). Půlhodinovou přípravu fanouškům krátily z reprobeden hrající klasické pop-punkové hity od Green Day přes The Offspring až po Blink-182, takže to hezky utíkalo.
V předepsaném čase začátku vystoupení se halou rozezněla T.N.T od AC/DC, kterou v intru Sum 41 používají už snad od nepaměti. Kupodivu ještě před intrem byla natažená opona stržena k zemi, což si myslím, že bylo předčasné. S nastoupenou kapelou na pódiu by to jistě mělo větší grády. Takhle na nás stále zela prázdná stage.
T.N.T. plynule přešla do Introduction to Destruction, po které už za hlasitého jásotu publika na pódium nastoupila kapela. Ta se s ničím nerozpakovala a začala tasit trumfy hned od začátku, který odpálila písní Motivation. Během té hned Sum 41 obecenstvu představili novinku, kterou si pro svou pódiovou prezentaci připravili a tou bylo pyro, které šlehalo plameny postupně i v dalších několika písních během koncertu. Osobně si na tyhle výstřelky nepotrpím, ale když pódiu vévodí obří nafukovací rudý ďábel a na plachtě za ním je vitisknuté něco, co by se dalo nazvat výjevem z pekla, tak šlehající plameny, které doplňovaly už známá kouřová děla, k tomu perfektně sedí. Během následující The Hell Song všechnu tuhle srandu doplnila ještě salva konfet.
Během We're All to Blame byly v mosh pitu dokonce zahájeny závody ve veslování. To, že se bude veslovat později i během With Me, by mě ale nenapadlo. Tu Sum 41 navíc hrají už posledních několik let v upravené pomalejší akustičtější verzi.
Turné sice nese název The Does This Look All Killer No Filler tour, ale kapela už předem avizovala, že obě zmíněná alba, která slaví svá 20+ výročí, neplánují hrát celá. Setlist má být složený především z největších hitů okořeněný několika méně hranými písněmi ze zmíněných alb. První takový raritnější zástupce v setu byl Summer, který jsem už dlouho chtěl živě slyšet, takže s tímto výběrem jsem byl naprosto spokojený. Na oslavu desky DTLI pak spustili píseň My Direction. Tam už byla spokojenost s výběrem o něco menší, protože tu v minulých letech hráli Sum 41 živě celkem pravidelně. Song ale překvapivě asi po minutě utli a navázal na ni další přibližně minutový úryvek No Brains a poté i úryvek Rhythms a navíc ještě i kousek mé oblíbené písně All Messed Up, takže mé nadšení opět vystřelilo do výšin. Taková medley Sums nikdy nemívali ve zvyku hrát, takže opět nějaká novinka. Navíc tak potěší skalní fanoušky a zároveň se tím zbytečně nekrátí čas, kvůli čemuž by třeba nemuselo dojít na některý notoricky známý hit. A to by zas mohlo mrzet ty méně skalní fandy. Za mě tedy ideální řešení.
Poté již následoval návrat do starých známých kolejí, kdy během Underclass Hero byly vypuštěny mezi publikum velké nafukovací balóny, které Deryck postupně efektně praskal svým mikrofonem. Opět tam určitě musel mít připevněné něco ostrého, protože jinak by balóny tak lehce nepukly. Při Walking Disaster pak obecenstvo osvítilo pódium svými mobilními telefony.
Jak je tomu po celou letošní tour zvykem, tak Deryck bere do rukou kytaru jen sporadicky a spíš se věnuje hecování a komunikaci s publikem. Jestli budu mít po čtyřicítce tolik energie, jako má on, tak budu hodně rád. Kolik toho po stagei Deryck naběhá a naskáče, je na jeho věk až neuvěřitelné.
Upřímně se vůbec nedivím tomu, že kapela je nadšená ze svých fanoušku prakticky všude, kam přijede. Dokonce i já jsem měl radost z toho, jak si koncert všichni okolo mě užívají. Původně jsem měl totiž trochu obavy z toho, jestli předskakující Simple Plan nebudou mít větší ohlas než Sum 41. V kotli mě z mé mylné obavy všichni velice rychle vyvedli a bylo moc dobře vidět, kdo je ten večer headlinerem.
Jedním z dalších vrcholů koncertu byla pro mě píseň Hooch, kterou jsem jednak slyšel naživo úplně poprvé a jednak parádně na konci gradovala výbornou instrumentální pasáží, čímž její stopáž kapela natáhla téměř na dvojnásobek. Stejně jako u With Me mám tyhle speciálně upravené verze písní pro koncerty moc rád. Nic se ale samozřejmě nesmí přehánět.
Poté se už s krátkým rozloučením kapela vytratila z pódia. Bylo ale jasné, že tohle ještě není konec a po nedlouhém vyvolávání se kapela vrátila na přídavek. Na ten si na sebe Dave oblékl jeden z dresů hokejové Sparty Praha s čísly 41, které kapele věnoval samotný klub. Vzhledem k tomu, že je holešovická Sportovní hala jejich domovským stadionem (i když teda zápasy extraligy hrají v O2 aréně), nebylo to nijak nevhodné gesto. Osobně jsem tak trochu věřil tomu, že právě Dave bude tím, kdo si dres oblékne.
Celý přídavek pak vrcholil písní Fat Lip, pří které šlehaly plameny společně s kouřovými děly i s další salvou konfet. Po ní se už kapela s fanoušky loučila o poznání déle. Rozsvícená hala dávala jasně najevo, že tohle je konec. Pomalu jsem se tedy vydal směrem ke zvukařům, kde jsem si se všemi domlouval se po koncertě potkat. Jako na prvního jsem tam narazil na Petra, který je mou pravou rukou při tvorbě těchto stránek (a nebo ja jsem jeho pravou rukou?). Dříve, než jsme se stačili podělit o své zážitky, tak hala nečekaně opět pohasla a se slovy "tak jsem zase zpátky" na stege příkráčel samotný Deryck s akustickou kytarou. Bylo vtipné sledovat, jak se hromada lidí opět valí k předním řadám. Já jsem se už rozhodl zůstat u zvukařů a závěrečnou Best of Me jsem sledoval z povzdálí.
Druhý přídavek byl tentokrát opravdu poslední. Ke zvukařům došli i Ondra s Filipem a nasbírala se tam i Lubova parta. Petr bohužel spěchal na vlak, takže jsme se hodně brzo rozloučili a se zbytkem jsme se vydali k autu, kde jsme nechali bundy a mikiny. Tam mi jedna slečna z Lubovy skupinky nechtěla mikinu vydat a přesvědčeně tvrdila, že mikina není moje. Po chvilce dohadování naštěstí uznala svůj omyl a s omluvou mi mikinu dala. Ten kus oblečení bude asi opravdu nějaký prokletý, když přitahuje tahleta nevědomá odcizení :D
Po koncertě jsme měli v plánu se všemi zajít ještě někam sednout na pivko, ale Luba a jeho kámoši se nějak ne a ne rozhoupat. Jestli se nerozhoupali, tak tam možná stojí dodnes :D Na pivko jsme se tak vydali jen s Ondrou a Filipem, se kterými jsme koncert probírali až do ranních hodin...
01. Motivation (+ 88 outro)
02. The Hell Song
03. Over My Head (Better Off Dead)
04. We're All to Blame
05. Summer
06. War
07. Screaming Bloody Murder
08. My Direction / No Brains / Rhythms / All Messed Up
09. Underclass Hero
10. Walking Disaster
11. With Me
12. In Too Deep
13. Makes No Difference
14. Pieces
15. We Will Rock You (Queen cover)
16. Still Waiting
17. Hooch
18. No Reason
19. Mr. Amsterdam
20. Fat Lip
21. Best of Me
Z koncertu ve mě převládá hlavně nadšení. Nebojím se říct, že to byl jeden z nejlepších koncertů Sum 41, co jsem kdy viděl. Jejich show sice prochází postupně jen drobnou evolucí, ale pokud bych letošní vystoupení porovnal třeba s koncerty z roku 2010, tak je to úplně někde jinde. Vyprodáno do poslednícho místa sice nejspíš nebylo, ale hala byla plná. A jestli se nepletu, tak v Praze už je větší snad jen O2 Aréna a to je zatraceně velký úspěch na to, že poprvé u nás Sum 41 hráli v miniaturním Lucerna Music Baru. Zaznamenal jsem sice nějaké komentáře, které si stěžovaly na špatný zvuk v hale, ale podle mě bylo všechno v pohodě. Věřím, že spousta návštěvníků, kteří přišli hlavně kvůli Simple Plan by příště zašlo i na samotné Sum 41 bez Simple Plan. A to platí i obráceně. A kdo ví, za pár let třeba Sum 41 zvládnou naplnit i tu O2 Arénu.
Jen mě trochu překvapilo, že po koncertě jsem téměř na žádném českém hudebním serveru nenarazil na nějakou fotogalerii nebo reportáž z koncertu Sum 41. Asi byli všichni novináři na Bena Cristovao.
3. října 2022
Václav "kufač" Kufa (Sum41.cz)
