Sum 41 > Extra > Články > Pařížský megakoncert na vlastní oči
Pařížský megakoncert na vlastní oči
Paris La Défense Arena - Paříž, Francie - 23. listopadu 2024
Sum 41 mají za sebou poslední evropský koncert své rozlučkové Tour of the setting Sum. Ten odehráli v sobotu 23. listopadu v pařížské La Défense Arena a přihlíželo mu více než 41 000 fanoušků. Byl to tak bezkonkurenčně největší headline koncert Sum 41, který už do konce jejich koncertní kariéry nejspíš nic nestihne překonat. Jak vypadalo rozloučení s evropskými fanoušky jsem sledoval přímo v Paříži.
Rozhodnutí zúčastnit se koncertu v Paříži padlo docela krátce po jeho oznámení v létě loňského roku. Propagace koncertu ze strany pořadatele byla zpočátku sice trochu podivná. Ti o něm totiž psali jako o FINAL SHOW. Objevovaly se sice náznaky, že půjde o poslední evropský koncert Sum 41, ale klidně mohlo jít o jejich úplně poslední koncert a nebo taky jen o poslední koncert ve Francii. Tak či onak byla představa navštívit koncert Sum 41 v největší evropské aréně lákavá.
Nejprve jsem nápad vyrazit do Paříže navrhl kamarádu Ondrovi, kterého jsem nijak dlouze nemusel přemlouvat. O cestě do Francie jsem se zmínil i svému bráchovi, který k mému překvapení také projevil zájem a přizval k sobě ještě i kámoše Lukáše.
Původní plán byl, že s nákupem vstupenek nebudeme nijak spěchat a vyčkáme až do doby, kdy budou oznámeny i další koncerty v Evropě. Předpokládal jsem totiž, že tak obrovský prostor se jen tak brzo nevyprodá. Opak byl však pravdou a lístky mizely závratným tempem.
Již pár dní po spuštění prodeje jsem proto pro naši čtveřici kupoval vstupenky. Vybral jsem místa na sezení na tribuně přímo naproti pódia. Při pohledu na obrovskou plochu na stání mě příliš nelákala představa mačkat se v desetitisícovém davu. Navíc to byla ideální příležitost vychutnat si show Sum 41 zase trochu jinak. Mosh pitů jsem si za ty roky na jejich koncertech zažil už dostatečné množství.
Do Paříže jsme se rozhodli vyrazit letecky už den před koncertem. Mě, bráchu a Lukáše ještě čekala čtyřhodinová cesta vlakem do Prahy, kde jsme se posléze setkali s Ondrou. Vyjeli jsme pro jistotu už v brzkých ranních hodinách pro případ, že by se v dopravě vyskytl nějaký zádrhel. Ke zpoždění však došlo až u našeho leteckého přesunu. Odlet byl původně plánován na 12:30, ale postupně se odsouval až na 16:00.
Po přistání nás čekal další dlouhý přesun do hotelu, kam jsme dorazili až ve večerních hodinách. Hotel se naštěstí nacházel už jen 20 minut pěšky od La Défense Arény. Ta se ve skutečnosti nenachází přímo v Paříži, ale v Nanterre, což je západní peiferie Paříže.
Druhý den ráno jsem se zkontaktoval ještě s kámošem Tomášem, se kterým jsme se v posledních letech potkali už na hromadě koncertů Sum 41 a spolu jsme na ně absolvovali třeba dva výjezdy do Vídně v roce 2010 nebo do Lipska v roce 2018. Tomáš o den dřív v Paříži navštívil ještě i koncert Yellowcard, takže do Francie cestoval po vlastní ose. Ubytovaný byl ale ve stejném hotelu, jako my, takže jsem mu navrhl, jestli se k nám chce přidat na obhlídku města. Tomáš chtěl nejprve zajít k hale, kde měl dobluvený nákup vstupenky na stání u pódia od jednoho belgického fanouška, protože sám měl vstupenku jen na klasické stání. Jít se podívat k La Défense Areně jsme měli tak jako tak v plánu, takže jsme vyrazili v pěti.
U haly se už v brzkých dopoledních hodinách tvořily fronty těch nejvěrnějších fanoušků, kteří si pro sebe chtěli uzmout ta nejlepší místa. Později se ke mě dostala i informace, že někteří u arény čekali už o den dříve. Otevřený byl před halou i stánek s merchem, ve kterém bylo i povedené tričko s potiskem Mona Lisy připravené speciálně pro tento koncert, což na zádech ještě zdůrazňoval nápis LAST FUCKING SHOW IN EUROPE. Ondra jeho nákupu neodolal. Já jsem nakonec vybral jedno bílé tričko, které se prodávalo i na ostatních zastávkách. Poté jsme již vyrazili za památkami.
Po návratu z turistické prohlídky jsme se u oběda sešli ještě i s Tomim - finským fanouškem, který má za sebou více než 50 koncertů Sum 41 a za námi přišel ze zvukové zkoušky. Chlapec má trochu jinačí privilegia. Ukázal nám pár fotek pódia a zmínil se, že Sums na zvukovce zahráli i songy Stranger In These Times a Radio Silence. Vyhlídky na večer tak byly velice zajímavé.
Po jídle jsme se vydali do hotelu, abychom před koncertem ještě trochu zregenerovali. Vyrazili jsme už jen ve čtyřech, protože Tomáš zůstal s Tomim. Ostatně my jsme měli na rozdíl od nich místa na sezení, takže jsme neměli příliš na spěch a otevření arény v 17:41 se pomaličku blížilo.
Jako první se ten večer na pódiu představila kapela Dynamite Shakers. Začátek jejich vystoupení byl naplánován na 18:30, ale jestli tomu tak bylo i ve skutečnosti, to netuším. Tou dobou jsme totiž ještě popíjeli v hotelovém lobby. Tomáš, který jako jediný z nás vyrazil do arény dříve, jejich vystoupení popsal jako garážový rock, který se nápadně snažil napodobit styl kapely Måneskin. Já jsem si pár písní Dynamite Shakers zkoušel pustit několik dní před cestou do Francie, ale nijak mě jejich hudba nezaujala, takže má absence na jejich vystoupení mi nijak nevadila.
Pařížský koncert Sum 41 byl jedinou zastávkou evropského turné, kde se představily dvě předkapely. Vzhledem k tomu, kolik lidí bylo potřeba do arény dostat, to bylo velice rozumné rozhodnutí. Je ale potřeba říct, že organizace před arénou probíhala velice plynule. Každý sektor měl na vstupence přiřazený svůj vchod, ke kterému bylo venku viditelně označeno místo dané fronty. Silnice vedoucí kolem La Défense Arény byla navíc večer uzavřena, což o to více přispělo k plynulému proudění příchozích návštěvníků.
Jako druzí se pařížskému obecenstvu představili Neck Deep, jejichž set odstartoval v 19:30. Na svá místa v aréně jsme se dostali přibližně během jejich druhé písně. Bohužel zvuk měli snad ještě horší než o dva týdny dříve v Praze. Tentokrát mě z katastrofálního zvuku doslova rozbolela hlava. Na rozdíl od Prahy se navíc zvuk postupem času skoro vůbec nezlepšoval. Uprostřed jejich vystoupení tak alespoň potěšil moment, kdy si na jednu píseň k sobě přizvali Davea Brownsounda oděného do fotbalového dresu. Nejsem sice žádný fotbalový fanoušek, ale hádám, že šlo o dres francouzského národního týmu. Daveova přítomnost měla pochopitelně u obecenstva bouřlivý ohlas. U posledních dvou písní, které Neck Deep odehráli se mi navíc zdálo, že se zvuk přecijen o něco zlepšil, takže tu opět byla naděje, že i Sum 41 budou mít zvuk vyladěný.
Po odchodu druhé předkapely následoval podobný scénář jako v Praze, kdy se během příprav jeviště zahalilo černou oponou. Během čekání se po ochozech La Défense arény dokonce prohnalo i několik mexických vln. Pro mě na hudebních vystoupeních zatím něco nevídaného.
Ve 20:45 se rozeznělo tradiční intro v podobě písně T.N.T. od AC/DC následované Introduction to Destruction, která pro rozlučkové turné dostala nový pozměněný text. S písní Motivation a nastoupenou kapelou pak opona padá dolů a Sum 41 rozjíždějí svou show. Téměř okamžitě byly všechny tribuny na nohou a sedících zůstalo naprosté minimum. Zvuk se naštěstí oproti Neck Deep výrazně zlepšil, takže nás čekal po celý koncert Sum 41 bezproblémový poslech.
Pokud jste byli na pražském koncertě nebo na některém jiném z evropských koncertů, tak pro představu, jak vypadal ten pařížsky, si všechno vynásobte třemi. Stage byla asi třikrát širší, ohňů i dýmů bylo třikrát více, světel i laserů bylo trojnásobné množství. Světla byla dokonce zavěšená i na stropu arény a zasahovala až daleko za polovinu plochy na stání. Rachejtlí a podobných srandiček bylo také mnohem více. Pódiu navíc vévodily tři velké LED obrazovky. Dvě krajní po většinu času promítaly dění na scéně a prostřední zobrazovala žlutý nebo červený backdrop, který na ostatních zastávkách měla kapela ve fyzické podobě. Ale i prostřední obrazovka občas přepla na zobrazení aktuálního dění na stagei.
Možná je škoda, že Sum 41 obrazovky nevyužili na nějaké speciální projekce, ale na druhou stranu by se asi kvůli jediného koncertu úplně nevyplatilo speciální projekce připravovat. Navíc kamer, které kapelu snímaly, bylo opravdu velké množství, takže různých úhlů pohledu obrazovky nabízely více než dost a nijak rychle se neokoukaly. Jedna kamera dokonce jezdila zavěšená pod stropem arény a její záběr jsem si na obrazovkách za celý koncert všiml asi jen jednou. Množství kamer navíc napovídá, že by Sum 41 mohli videozáznam celého koncertu i nějakým způsobem vydat, tak se necháme překvapit.
Co se týče setlistu, tak ten byl téměř do puntíku totožný s tím pražským. Osobně jsem pro poslední evropský koncert očekával nějaké překvapení, což podporovaly i informace ze zvukovky, ale podle všeho kapela během celé koncertní šňůry setlist pilovala a zkoušela, které songy mají největší ohlas. Proto se nejspíš v závěru evropského turné už písně v setlistu tolik nestřidaly, na rozdíl od toho, jak tomu bylo v jeho začátku, a všechno směřovalo k Paříži, aby tu bylo všechno dokonalé.
Opakovaly se tak všechny nacvičené a připravené záležitosti, jako salvy konfet a papírových stuh, nebo při písni Underclass Hero vypuštěné hromady nafukovacích balónů, z jejichž barev se dala složit francouzská trikolora. Balónů bylo na rozdíl od předchozích koncertů opět asi třikrát více. Prasknout se Deryckovi i tak podařilo jen jeden speciální, naplněný další hromadou konfet. Vtipný byl i moment, kdy si před písní Walking Disaster poručil o zhasnutí světel, aby poté návštěvníky vyzval o osvětlení pódia mobilními telefony. Při zhasnutí světel totiž nastala skutečně naprosta tma, do čehož Deryck spontánně vyhrkl holy shit.
Deryck během koncertu opět vystřidal několik kytar, ale stejně jako v Praze se po pódiu pohyboval častěji bez svého hudebního nástroje. Tedy s výjimkou písně Pieces, kterou z velké části odehrál usazený u piána. I v Paříži publiku představil svou kdysi ukradenou kytaru, kterou můžeme znát z videoklipů k písním Fat Lip, In Too Deep a What We're All About, která se mu před několika týdny vrátila. Před písní Dopamine navíc představil další kytaru, kterou kdysi vlastnil Steve Jones z legendárních Sex Pistols. Štěstí, že se Sum 41 v Paříži nerozhodli zahrát cover jejich písně God Save The Queen, který zahráli na jednom z předchozích koncertů a kde se Deryckovi hrubě nepovedl.
Během songu Screaming Bloody Murder se ke klasickým ohňům, které Sum 41 sebou vozí poslední dva roky, přidaly po stranách stage ještě další obří plamenomety, za které by se nemuseli stydět ani Rammstein. Teplo z nich bylo cítit i u nás na zadní tribuně. V druhé polovině koncertu samozřejmě nemohl chybět i nafukovací kostlivec.
Celý koncert měl opět neskutečné tempo a šlo vidět, že se na něj sjeli opravdu zarytí fanoušci z celé Evropy a možná i mimo ni. Byly chvíle, kdy na ploše bylo možno sledovat v jeden moment roztočených i pět circle pitů najednou. Kapele to opět hrálo a zpívalo naprosto parádně. Deryck má to štěstí, že má v Sum 41 takové výborné hráče a zpěváky, jako jsou Dave, Tom a Cone, a tak pro svá vystoupení Sum 41 nemusejí mít přednahranou jedinou stopu backvokálů nebo kytarovou linku. Pár přednahraných samplů sice Sums používají, ale ty všechny od svých bicích obsluhuje Zummo, takže se dá říct, že vše, co obecenstvo slyšelo, bylo zahráno živě.
Opět jsme se dočkali dvou přídavků, kdy první přišel po písni Still Waiting, po které se kapela letmo rozloučila. Druhý přidavek následoval po songu In Too Deep, po kterém se kapela loučila výrazně déle a Deryck do rozloučení vměstal i poděkování ve francouzštině. Všichni členové se na pódiu navzájem i dlouze objímali a šlo vidět, že s nimi cloumají emoce. A asi se není co divit. V Evropě mají poslední dobou Sum 41 asi největší fanouškovskou základnu a v posledních letech zde hráli asi nejčastěji ze všech koutů světa.
Před druhým přídavkem spousta návštěvníků opustila svá místa v domění, že je koncert u konce, takže upravenou a v závěru zrychlenou So Long Goodbye si užili jen ti nejvěrnější. Jako úplně poslední píseň v Evropě Sum 41 zahráli Welcome to Hell, během které ještě Deryck stihl publiku představit jednotlivé členy kapely. Po odchodu Sum 41 z jeviště a rozsvicení světel v aréně zazněla z reprobeden ještě puštěná Ma Poubelle.
Více než dvouhodinový koncert utekl jako voda a za celou jeho dobu jsem neměl pocit, že by se nějak táhl nebo nudil. Naprosto upřímně řeknu, že mám pocit, že jsem byl svědkem toho nejlepšího a nejvelkolepějšího koncertu Sum 41, jaký kdy odehráli a který už pravděpodobně nepřekonají. Je sice otázka, co si přichystají do rodné Kanady a především na závěrečné koncerty v Torontu, ale řekl bych, že do poloviční Scotiabank Areny stejně masivní show nevecpou. No jedině snad kdyby se s nimi na stagei objevil i Stevo...
01. Motivation (+ 88 outro)
02. The Hell Song
03. Over My Head (Better Off Dead)
04. No Reason
05. Out for Blood
06. War
07. Underclass Hero
08. Noots
09. Landmines
10. Dopamine
11. Raining Blood (Slayer cover) + Master of Puppets (Metallica cover)
12. We're All to Blame
13. Some Say
14. Screaming Bloody Murder
15. Walking Disaster
16. With Me
17. Makes No Difference
18. My Direction / No Brains / All Messed Up
19. Drum solo
20. Preparasi a Salire
21. Rise Up
22. Pieces
23. Fat Lip
24. Still Waiting
25. Summer
26. Waiting on a Twist of Faith
27. In Too Deep
28. So Long Goodbye
29. Welcome to Hell
Od koncertu uběhlo již několik dní a mě jaksi stále nedochází, že to bylo naposledy a víckrát svou nejoblíbenější kapelu živě neuvidím. A tak přemýšlím, čím to je? Poslední dobou jsem měl možnost Sum 41 vidět opravdu hodněkrát a pokaždé jsem tu příležitost využil, tak že bych toho byl už přejezený? Kdo ví? Za rok nebo za dva by se abstinenční přiznaky mohly dostavit. A nebo mě to sejme už zítra. Každopádně - díky moc Sum 41 za skvělých 17 koncertů, které jsem měl to štěstí si užít.
27. listopadu 2024
Václav "kufač" Kufa (Sum41.cz)
