Sum 41 > Extra > Články > Cone v The Stageleft Podcast

Cone v The Stageleft Podcast

(The Stageleft Podcast - 27. dubna 2016)

 

Před nedávnem jste hráli v Číně. Jak odlišné je koncertování tam než jinde ve světě?

Koncertuje zde sice čím dál tím více kapel z Evropy a Severní Ameriky, ale místní vláda stále reguluje spoustu věcí. Museli jsme si nechat schválit písně, které jsme chtěli zahrát. Funkcionáři v hledišti hlídali, jestli dodržujeme domluvený setlist, jestli neříkámě něco o jejich vládě nebo se nevyjadřujeme o svých politických názorech. V Číně je to jen o dodržování pravidel. Je to vážně nejzvláštnější místo ke koncertování. Když jsme tam koncertovali minule, museli jsme dokonce zahrát In Too Deep dvakrát, protože nám neschválili dostatek songů na hodinu a půl dlouhý set. Tentokrát nám kupodivu schválili i některé písně, které nám minule hrát nedovolili. Na koncertech bývá taky spousta policistů a vojenských příslušníků, kteří hlídají aby nebylo obecenstvo příliš odvázané. Zvláštní je, že když jsme potom jeli do Japonska a vyprávěli jsme o svých zkušenostech z Číny, spousta lidí nám řekla, že 25 - 30 let zpátky to bylo v Japonsku stejné. V 90. letech se místní poměry začaly uvolňovat a nyní jsou koncerty v Japonsku šílené.

 

Kdy se rozhoduje o setlistu? Jak dlouho dopředu ho dáváte dohromady?

Deryck nám týden nebo dva týdny před tour pošle setlist, který by chtěl zahrát. Většinou jsou skvěle poskládané, ale čas od času si třeba řekneme, jestli některé songy neprohodíme. Na turné k minulému albu jsme sebou neměli svého osvětlovače a teď ho zase máme, takže pro něj je dobré, když dostane setlist pár týdnů dopředu. Já ty písně hraju 18 let, takže pro mě není problém songy před koncertem jakkoli přeházet, ale osvětlovač by měl problém, protože už má všechno dopředu připravené a na poslední chvíli to měnit by pro něj byla spousta práce.

 

Kdy vůbec tvá hudební kariéra začala? Kdy jsi začal hrát?

První basu jsem měl v ruce když mi bylo 14 let. Bylo léto před mým nástupem na střední a mí dva kámoši si koupili kytary a další kámoš, který bydlel asi 5 minut od nás měl bicí. Já jsem se cítil takový odstrčený a říkal jsem jim: "A co já, hoši?" A oni na to, že jestli chci být s nimi v kapele, tak budu muset hrát na basu. Tou dobou jsem pořádně ani nevěděl, jak basa zní, a tak jsem si udělal menší průzkum a zjistil jsem, že má jen čtyři struny, takže to bude asi jednodušší. Tak jsem sháněl peníze, kde se dalo a prosil mámu, ať mi koupí nějakou basu pro začátečníka. V místních hudebninách jsme pak koupili takovou hodně levnou černou basu, která tak trochu vypadala jako basa Krista Novoselica z Nirvany. A tak jsme s tou mou kapelou mohli začít hrát dost špatné grunge songy. K Sum 41 jsem se pak přidal v roce 1998, když byli na turné. Jejich dodávka měla nehodu a jejich tehdejší basák z toho byl vyděšený a odjel domů a z kapely odešel. Sum 41 přitom měli domluvené další koncerty a tak se zeptali, jestli bych na pár koncertů nezaskočil. Okamžitě po tom, co jsem souhlasil, jsem začal být nervózní, protože hráli mnohem rychleji než moje kapela. My jsme navíc ani nekoncertovali, protože náš zpěvák z toho měl strach. Když jsem se pak sešel s Deryckem a ostatními a začali jsme hrát, tak to nakonec nebylo tak těžké, jak jsem se obával. Po čase se mě zeptali, jestli v Sum 41 nechci zůstat natrvalo. Pro mě to bylo dost těžké rozhodnutí, protože jsem byl pořád v té své kapele se svými nejlepšími práteli, které jsem znal od svých čtyř let. Když jsem jim pak řekl, že končím byli dost naštvaní.

 

Jak vůbec vznikly vaše nejznámější hity In too Deep a Fat Lip?

Vzpomínám si, že když jsme dělali před-produkci alba All Killer No Filler s producentem Ferry Finnem, tak tyhle 2 songy se tou dobou pořádně nevyvinuly. Album tak vznikalo vlastně bez nich. In Too Deep jsme už nějakou dobu v hlavách měli, ale nikdy jsme na něm nějak pořádně nezapracovali abychom z něj udělali rockový song. Prostě tu tak nějak byl, ale nevěděli jsme jestli ho nějak využijeme. A Fat Lip byl, mám pocit, úpně poslední, který se na album napsal. Na koncertech jsme vždycky hrávali takové mixy ruzných songů, kde jsme přecházeli z osmdesátkového rocku do hip-hopových věcí od Run DMC a tak podobně. Byla to taková čtyřminutová koláž coverů. Rapové pasáže nám nebyly nijak cizí, takže dávalo smysl udělat takový vlastní song a z toho vlastně Fat Lip vzešel.

 

Letos vám vyjde nové album. Řekni nám něco o něm, jak vznikalo?

Tohle album vznikalo úplně jiným způsobem než předešlá alba. Po tom, co se Deryck dostal z nemocnice a co jsme se dohodli, že uděláme nové album, Deryck začal psát songy jak blázen. Prakticky jsme se ani nescházeli jako kapela a nezkoušeli jsme nové songy společně. Všechno probíhalo po internetu. Deryck mi poslal svá dema, já jsem vymyslel basové party a poslal mu je zpět. Pak zas Deryck zavolal jestli bych tu a tam něco mohl zahrát nějak jinak, a tak jsem mu poslal nové party, takže tentokrát vše probíhalo na internetu. Deryck se stýkal akorát s naším novým bubeníkem Frankem, se kterým na albu dělali. I přes to všechno si myslím, že je album výborné. Živě zatím žádný nový song nehrajeme, ale na každé zvukové zkoušce jeden nacvičujeme, takže se pomalu snažíme něco nového do setlistu propašovat. Zvukově má album nejblíž ke Screaming Bloody Murder, ale tentokrát bych řekl, že jsou písně více přímočaré, jako na Does This Look Infected nebo na Chuck. Rychlé tvrdé songy co odsejpají. Na předešlé desce jsme měli spoustu natažených songů s ruznými předehrami, přechody a podobnými věcmi, což jsme udělali schválně, protože jsme chtěli s tím trochu zaexperimentovat. Teď se zase vracíme k 3-4 minutovým rychlým rockovým songům.

 

 

(překlad kufač - 6. května 2016)